Úvod
V rámci přípravy Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme roku 2023 oslovili pracovníky Muzea pro pravěk a ranou dobu dějinnou (Museum für Vor- und Frühgeschichte) ze Státních muzeí v Berlíně (Staatliche Museen zu Berlin), kteří pro nás ohledali fragmentárně zachovanou přilby z lokality Ekritten. Z důvodu stěhování depozitu nebylo osobní ohledání možné. V následujícím textu představíme helmu na základě dostupné literatury, kterou obohatíme o fotky a rozměry, jež jsme získali od zmíněného muzea. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem zmíněného muzea a jeho pracovníků.
Dvě mírně odlišné archivní fotografie přilby z Ekrittenu.
Zdroj: La Baume 1939: 299; 1940: 86.
Předchozí publikace
Jelikož přilba byla nalezena v politicky velmi turbulentní oblasti bývalého Východního Pruska a dnešní Kaliningradské oblasti Ruské federace, je přirozené, že nález lákal pozornost především u německých a ruských autorů. Hlavní nosné práce o přilbě pocházejí z doby nedlouho po objevení. Jde zejména o publikace La Baumeho (1939: 299, Taf. 79.3; 1940: 85-6, Abb. 4a-b), které zobrazují nálezový stav. Z dalších německých autorů lze jmenovat Goßlera (2013a; 2013b: 186, Abb. 55; 2014: 200, Abb. 18; Goßler – Jahn 2015: 49), jemuž se v archivech podařilo fragmenty přilby dohledat. Z ruských autorů nemůžeme nezmínit Kainova (2018: 50), Kirpičnikova (1958: 56, Рис. 4.5; 2009: 17-8, Рис. 18.5, 28), Kulakova (1989: 42; 1990: 33, 81, Табл. XXVII.9; 1999: 221; 2020: 198, Рис. 2.1-2) a Širouchova (Shiroukhov 2012: 231, Fig. 6.2; Širouchov 2012: 80, pav. 118.3-4; 2014: 399-400, Рис. 4.2-4). Přilba z Ekrittenu se poměrně často objevovala v polských publikacích, jak dokládají práce od Antoniewicze (1955: 256, Ryc. 11), Górewicze (2020: 477-8), Nadolského (1954: 72-4; 1960), Poklewské-Koziełł (Poklewska-Koziełł – Sikora 2018: 117, Ryc. 6.6), Rychtera (Rychter – Strzyż 2016: 110; 2019: 31) a Żygulského (1982: 78-9). Výjimečně se přilba vyskytuje v českých (Hejdová 1964: 80), litevských (Volkaitė–Kulikauskienė 1965: 65, pav. 5.; 1968: 480) a ukrajinských článcích (Papakin 2017; 2019; Papakin et al. 2017: № 4).
Obecně řečeno lze tvrdit, že uvedená literatura se v drtivé většině soustředí pouze na zmínku o přilbě, přibližné datování a nedetailní fotku či kresbu zachovaných dílů. Za nejcennější práci považujeme La Baumeho články, které jako jediné zobrazují torzo přilby ve snýtovaném stavu, a Goßlerovy články, jež přibližují současný stav. Žádný z jmenovaných titulů neuvádí váhu a pohled na vnitřní stranu přilby. Literatura se zdá shodovat na datování do 10.-12. století, avšak místo původu je předmětem vleklých sporů.
Archivní kresby přilby z Ekrittenu.
Zdroj: Kulakov 1990: Табл. XXVII.9; La Baume 1940: 86.
Okolnosti nálezu a místo uložení
Přilba byla objevena při řádných archeologických vykopávkách, které se v dubnu a květnu 1939 uskutečnily u tehdejší východopruské vesnice Ekritten (Экриттен), nynějšího Vetrova (Ветрово) v Kaliningradské oblasti. Vedoucí výzkumu Carl Engel v mohylníku Ekritten-2 tehdy nalezl bohatě vybavený kostrový hrob, který v literatuře nese označení 12/1939. Kostra s orientací SZ-JV byla uložena do dřevěné rakve v hloubce kolem 1 m a byla zatížena šesti velkými kameny. Z lidské kostry se nezachovalo nic než obrysy. Mimo lidskou tento hrob obsahoval skládací srp, vědro, třmen, nůž, ocílku a tři hroty kopí, z nichž dvě byla plátována stříbrem. Jeden zdobený hrot byl dlouhý 77,5 cm a patří mezi vůbec nejdelší raně středověké exempláře svého druhu. Severní část hrobu byla překryta mělkou jámou, do níž byly uloženy koňské pozůstatky, jeden třmen a jedna ostruha. Vzhledem k tomu, že se oba nalezené třmeny shodují, se předpokládá, že jáma byla vytvořena jako součást pohřbu, který lze označit za jezdecký.
Pozice lokality Ekritten na mapě Evropy.
Datování celku je předmětem dlouhé diskuze. La Baumeho názor, že hrob lze datovat do konce 12. století, při dnešních nuancovaných typologiích neobstojí (La Baume 1940). Rámcové datování do konce 10. a začátku 11. století na základě nejbližších analogií zlacených přileb je krokem poněkud lepším (Kirpičnikov 2009; Nadolski 1960; Papakin et al. 2017). Kulakov se kloní k 1. polovině 11. století (Kulakov 1990: 81). Jako nejpřesvědčivější shledáváme Goßlerovu dataci do konce 11. století, která se opírá o jezdecké vybavení (Goßler 2014: 191). Podpůrným argumentem datace do 11. století je i přítomnost kopí Petersenova typu M, jehož deponace ve 12. století není pravděpodobná (Creutz 2003: 253). Zmiňme, že jediným kritickým hlasem současnosti je Širouchov, který zastává datování do 12. a začátku 13. století (Širouchov 2014: 400).
Po druhé světové válce a rozdělení Východního Pruska vznikl dojem, že kompletní inventář hrobu 12/1939 je ztracen. Naštěstí se ukázalo, že jeho část byla objevena při třídění materiálu tvořícího „Pruskou sbírku“ (Prussia-Sammlung), která náleží pod Muzeum pro pravěk a ranou dobu dějinou (Museum für Vor- und Frühgeschichte) v Berlíně. Do tohoto muzea byly předměty odvezeny zřejmě do roku 1945. Z přilby jsou s jistotou zachovány nejméně dva fragmenty bočního segmentu (PM Pr 6219 a-b). K přilbě velice pravděpodobně přináležely i další tři fragmenty předního či zadního segmentu, které se nacházejí v témže muzeu (PM Pr 4218, Pr 4219, Pr 4220). Fragmenty jsou uloženy v archivu a nejsou součástí expozice.
Schéma hrobu 12/1939 a výběr jeho inventáře. Zdroj: La Baume 1940.
Kritické zhodnocení přilby
V době objevení přilba patřila mezi relativně dobře zachované kusy. Celá přilba byla zploštělá, zvon však byl kompletní. Jak bylo předestřeno, do dnešní doby se zachovalo pouze několik drobných fragmentů. Následující popis je založen na jediné dostupné fotografii, popisu dodaným Muzeem pro pravěk a ranou dobu dějinou a srovnávání s dalšími lépe zachovanými kusy. Jelikož osobní ohledání nebylo možné, je třeba pokládat metrické údaje za přibližné.
Fragmenty Pr 6219 a-b.
Zdroj: Staatliche Museen zu Berlin, Museum für Vor- und Frühgeschichte.
Autoři fotek: C. Klein, E. Krüger.
Zvon nabýval sferokónického tvaru a byl tvořen čtyřmi trojúhelnými segmenty, přičemž přední a zadní segmenty překrývaly boční. Segmenty byly v plochém stavu vysoké zhruba 22 cm, což je výška daná součtem výšek fragmentů Pr 6219 a-b (Goßler 2013a). Kirpičnikovův odhad výšky zvonu činil 20 cm (Kirpičnikov 2009: 18). Jelikož se tulej nezachovala, není možné stanovit celkovou výšku jinak než analogicky. Lépe zachované paralely obvykle dosahují výšky 26-32 cm. Kvůli deformaci a ztrátě dílů není možné odvodit tvar průřezu zvonu u základny a jeho rozměry. Ve zploštělém stavu je šíře bočního segmentu u základny 17,2 cm, což je výsledek porovnatelný s přilbou z Gorzuch, kterou jsme měli možnost osobně ohledat (Vlasatý 2022c). Tato hodnota by při pravidelné šířce segmentů naznačovala vnitřní obvod kolem 64-65 cm. Pokud byl průřez základny původně oválný, vnitřní rozměr se mohl pohybovat kolem 20 × 18 cm. Přesná délka překrytí segmentů nelze stanovit, ale na základě zachovaných stop podložení můžeme odhadnout, že není delší než 1,5 cm, což je v souladu s analogiemi. Váha přilby z pochopitelných důvodu není stanovitelná.
Fragmenty Pr 4218, Pr 4219 a Pr 4220.
Zdroj: Staatliche Museen zu Berlin, Museum für Vor- und Frühgeschichte.
Autor fotek: C. Klein.
Boční okraje předního a zadního segmentu byly opatřeny čtyřmi typickými ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů byly ponechány nezdobené. Segmenty byly potaženy pláty z pozlacené slitiny mědi, jejichž záhyby jsou viditelné na vnitřní straně, kam zasahují zhruba do vzdálenosti 0,3-0,4 cm. Fragment Pr 6219 a ukazuje, že horní hrana segmentu (část krytá tulejkou) nebyla překryta zahnutým potahem. Zlacení je nyní takřka nepostřehnutelné, což Nadolského vede k závěru, že přilba nebyla zlacena (Nadolski 1960: 104). Železná jádra segmentů jsou těžce zkorodovány, jsou zachována torzovitě a muzeum jejich tloušťku odhaduje na 0,15 cm. Obvyklá tloušťka železných částí segmentů bez potahu je blízká 0,1 cm. Tloušťka potahu ze slitiny mědi dosahuje dle pracovníků muzea 0,08-0,12 cm, což je nezvykle vysoké číslo. Pro srovnání uveďme, že potah přilby z Gorzuch je silný 0,07 cm (Vlasatý 2022c). Je možné, že jde o chybu měření anebo byl na některých místech změřen okraj segmentů, kde je potah zdvojený. Otvory v okrajích segmentů byly vytvořeny až po aplikaci potahu, a to tak, že otvory neperforují záhyby potahu na zadní straně segmentů. Některé otvory jsou dozajista vyraženy směrem dovnitř zvonu, jiné teoreticky mohly být vyraženy i opačným směrem. Navzdory popisu získaného z muzea, že otvory v segmentech mají průměr 0,1-0,12 cm, fotografie s měřítkem ukazují na průměr 0,2-0,3 cm, což je údaj porovnatelný s některými analogiemi, které jsme měli možnost ohledat (např. Vlasatý 2022a).
Detail potahu ze slitiny mědi, který je zahnutý směrem dovnitř zvonu.
Zdroj: Staatliche Museen zu Berlin, Museum für Vor- und Frühgeschichte.
Autor fotek: C. Klein.
Ve výběžcích laloků se nacházely hříbkové hlavičky nýtů, které se dodnes nezachovaly. Je možné, že byly stejných rozměrů, jako nýt přidržující tulej. Před finálním sesazením bylo překrytí segmentů proloženo raženými uniformními pásky z nepozlacené slitiny mědi, které kopírovaly tvar bočních okrajů segmentů a byly rovněž laločnaté. Nýty spojující segmenty tyto pásky rovněž perforovaly. Lze předpokládat, že rovný okraj pásků byl zarovnaný s okraji segmentů a nebyly při pohledu dovnitř přilby viditelné. Do dnešního dne se zachovaly pouze drobné stopy těchto pásků na okrajích fragmentů Pr 6219 a-b. Je z nich patrné, že nejužší místo pásků mělo šířku pod 1 cm, zatímco nejširší zhruba 1,3 cm. Pásky zvnějšku přesahovaly segmenty o ca. 0,2-0,3 cm a na tomto přesahu byly zdobeny dvouřadým jamkováním, jež bylo provedeno raznicí se dvěma vrcholy.
Detaily jamkovaného proložení.
Zdroj: Staatliche Museen zu Berlin, Museum für Vor- und Frühgeschichte.
Autor fotek: C. Klein.
Otvor na vrcholu přilby překrývala vysoká a dutá tulejka, z níž se dodnes zachovalo drobné torzo nožky, která je stále přinýtována k fragmentu Pr 6219 a. Tento špatně zakonzervovaný díl umožňuje pouze rámcové závěry. Je evidentní, že při pohledu svrchu měla pata tulejky tvar čtyřcípé hvězdy s poměrně ostrými cípy. Ostrými špicemi disponuje i tulej přilby z běloruské lokality Babrujsk, jež může být blízkou analogií (Ovsejčik 2021). Tulej byla ke zvonu připevněna čtyřmi nýty s hříbkovou hlavou o průměru kolem 0,6 cm a výšce kolem 0,4 cm, jedním ke každému segmentu. Výška ani průměr tuleje nelze stanovit. Tloušťka základny tuleje je dle vyjádření muzea 0,2 cm. Hrany tuleje nejsou zkoseny. Vzhledem nevhodné konzervaci nejsou patrné obvodové linky ani aplikace stříbrné fólie s jamkami, které jsou pro tento typ přileb charakteristické. Podklad z raženého pásku ze slitiny mědi pod tulejkou není jasně čitelný, ale je zřejmě přítomný.
Detail pozůstatku tuleje.
Zdroj: Staatliche Museen zu Berlin, Museum für Vor- und Frühgeschichte.
Autor fotek: C. Klein.
Okraj přilby byl obehnán dnes pouze částečně zachovanou a špatně zakonzervovanou železnou obroučkou, patrnou na fragmentu Pr 6219 b (boční segment). Z dostupné fotografie je patrné, že obroučka přesahovala i na přední či zadní segment. Obroučka měla konstantní výšku blízkou 1,5-1,8 cm. Tloušťka není z muzejních dat čitelná, ale mohla být podobná tloušťce základny tuleje (0,2 cm). Do dnešního dne jsou patrné stopy po dvou prvcích, které fixovaly obroučky ke zvonu. Jedním z nich je špatně zakonzervované, kompletní očko, jež je vyrobeno ze silného materiálu a má výšku kolem 0,6 cm. Dle vyjádření muzejních pracovníků je očko tlusté 0,3 cm. Na vnitřní straně nejsou patrné stopy po rozevření nožek drátu, což neznamená, že očko původně nebylo omegovité. Smysl soustavy oček spočívá v držení železného drátu, na kterém visela kroužková barmice. Celkový počet oček použitých na přilbě nelze stanovit, analogické přilby naznačují použití 9-11 fixačních bodů a konce obrouček jsou buďto zasunuty pod boční zuby trojzubců (Vlasatý 2022a; 2022b; 2022c) anebo jsou upevněny pomocí nýtů (viz Ovsejčik 2021). Obroučky jsou obvykle nad úrovní oček potažené stříbrnou fólií, která byla připevněna pomocí jamkování. Tyto prvky nejsou u obroučky přilby z Ekrittenu vlivem špatné konzervace patrné. Obroučka zřejmě původně byla vypodložená raženým páskem ze slitiny mědi.
Detail obroučky.
Zdroj: Staatliche Museen zu Berlin, Museum für Vor- und Frühgeschichte.
Autor fotek: C. Klein.
Lze očekávat, že na čelním segmentu byla umístěna zesilující výztuha ve tvaru trojzubce, ale žádná z dostupných fotografií neumožňuje pohled na tuto část přilby. Můžeme pouze dodat, že žádné dvě výztuhy nejsou dokonale identické, a tak původní tvar nelze spolehlivě dovodit. Podobná obtíž provází rozety, které vždy zdobí střed bočních segmentů zlacených přileb. Nadolski se domníval, že rozety na přilbě nebyly přítomny (Nadolski 1960: 104), ale Kainov upozornil na možnou přítomnost otvoru v místě předpokládané rozety na fotografii přilby (Kainov 2018: 50). Tato teoretická rozeta byla umístěna přibližně do poloviny výšky zvonu. Fragmenty Pr 6219 a-b, které reprezentují boční segment neviditelný na fotografii, jsou přesně v této linii prasklé a naznačují, že střed rozeta nebyl níž než 9 cm nad spodním okrajem přilby, zhruba mezi druhou a třetí úrovní laloků. S přítomností rozet lze souhlasit. Zřejmě byly železné, vyduté, upevněné jedním středovým nýtem. Železné rozety mají běžně tvar čtyřcípé hvězdy, rozměr kolem 4 × 4 cm a dekoraci provedenou stříbrnou fólií připevněnou jamkováním. Lze očekávat vypodložení provedené raženým plechem ze slitiny mědi.
Přibližná kresebná rekonstrukce přilby z lokality Ekritten.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Přilba z Ekrittenu lze bez obtíží přiřadit k přilbám tzv. typu Černá mohyla, jak učinil Papakin (2017; 2019; et al. 2017), či Kirpičnikovovu typu II (Kirpičnikov 1958; 2009). Konstrukci zvonu můžeme po všech stránkách hodnotit jako standardní a nevybočující ze série přileb s pozlaceným potahem. V celkovém počtu přibližně 70 kusů a fragmentů z oblasti od Polska po Ural, od Novgorodu po Bulharsko a severní Kavkaz, v současném stavu patří mezi hůře zachované exempláře tohoto typu. Některé její části jsou však mimořádně přínosné pro studium tohoto typu. Při detailním čtení získaných fotografií jsme si povšimli zajímavého jevu, který prozatím nebyl u zlacených přileb popsán. Řeč je o skutečnosti, že potah ze slitiny mědi se zdá být na několika místech při okraji záměrně nasekán. Nasekání sleduje přísně praktickou logiku. Potah, který je ve všech směrech rozměrnější než železný segment, který má překrývat, se při aplikaci na zakřivený povrch nevzhledně krabatí. Nasekání potahu na silně zakřivených místech a přeložení obou polovin přes sebe tomuto krabatění předchází. Není náhoda, že naseknuté a přeložené potahy vidíme zejména v oblasti laloků a rohů. Naseknutí není při vnějším pohledu patrné, a proto musíme uznat, že je vytvořeno skutečně pečlivě až při ohýbání potahu kolem železného jádra.
Tento aspekt u přileb běžně není patrný, protože je skrytý překrytím segmentů a konzervačními látkami. V minulosti si podobného naseknutí v rozích segmentů přilby z Mokre povšimla Gawrysiak-Leszczyńska, která jej kresebně zaznamenala, avšak nepopsala textově (Gawrysiak-Leszczyńska 2003: Ryc. 226). Zlacené přilby obvykle nejsou zobrazeny z vnitřních stran, a tak je obtížné hledat další paralely. Jedinými dalšími publikovanými segmenty, které pravděpodobně zobrazují nasekávání zahnutého okraje, pocházejí z Ukrajiny (Papakin et al. 2017). Jde o dva boční segmenty různých přileb, které byly zrestaurovány a fotografovány i ze zadních stran, což odhaluje popraskané a překládané zahnuté okraje. Obdobné naseknutí a přeložení jsme popsali i v případě zlacené obroučky přilby z Nemije (Vlasatý 2023).
Studie detailů zlaceného potahu. Autor: Diego Flores Cartes.
Přílohy
Příloha 1: Všechny fotografie, které poskytl Heino Neumayer z Muzea pro pravěk a ranou dobu dějinnou v Berlíně. Autory fotografií jsou C. Klein a E. Krüger.
Poděkování
Za zprostředkování fotografického a textového materiálu jsme nesmírně vděčni Heino Neumayerovi (Muzeum pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Berlín), který ochotně zaslal požadované materiály. Za pomoc při vyhodnocení děkujeme Romanu Královi (Královo řemeslo) a Sergeji Kainovovi (Státní historické muzeum, Moskva). Zmínit musíme Diega Florese Cartese a Michala Havelku (baba_jaga_atelier), kteří jsou autory kreslených schémat.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Literatura
Antoniewicz, Jerzy (1955). Niektóre dowody kontaktów słowiańsko-pruskich we wczesnym średniowieczu w świetle źródeł archeologicznych. In: Wiadomości archeologiczne XXII, 3-4, 233-277.
Gawrysiak-Leszczyńska, Wiesława (2003). Jak rysować zabytki archeologiczne: podstawowe zasady dokumentacji, Biskupin.
Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.
Goßler, Norbert (2013a). Wieder gefunden: ein Helmfragment aus Ekritten. In: Die Prussia Sammlung im Museum für Vor- und Frühgeschichte, Berlin [online]. [2023-12-22]. Dostupné zde.
Goßler, Norbert (2013b). Die mittelalterlichen Steigbügel aus dem Berliner Bestand der Prussia-Sammlung (ehemals Königsberg/Ostpreußen) – Studien zu Typologie, Chronologie und Kulturgeschichte. In: Acta Praehistorica et Archaeologica 45, 109-215.
Goßler, Norbert (2014). Wikingerzeitliche Waffen- und Reitzubehörfunde aus dem Berliner Bestand der Prussia-Sammlung (ehemals Königsberg/Ostpreußen) und ihre Beziehung zu Skandinavien. In: Acta Praehistorica et Archaeologica 46, 185-210.
Goßler, Norbert – Jahn, Christoph (2015). Zwischen Wikingern und Ordensrittern – aktuelle Forschungen zu frühmittelalterlichen Grabfunden aus Ostpreußen am Museum für Vor- und Frühgeschichte Berlin. In: Mitteilungen der Berliner Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte 36, 41−56.
Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.
Kainov 2018 = Каинов, С. Ю. (2018). Деталь шлема из Плиски (A helmet detail from Pliska) // Военни експедиции, въоръжение и снаряжение (античност и средновековие). Acta Musei Varnaensis. X–2, Варна, 47-52.
Creutz, Kristina (2003). Tension and tradition. A study of late Iron Age spearheads around the Baltic Sea, Stockholm: Stockholms universitet.
Kulakov 1989 = Кулаков, В. И. (1989). Погребения военачальников прусской дружины // Краткие сообщения Института археологии 198, 35-44.
Kulakov 1990 = Кулаков, В. И. (1990). Древности пруссов VI–XIII вв., Москва.
Kulakov 1999 = Кулаков, В. И. (1999). Тувангсте и Кëнигсберг // Slavia Antiqua : czasopismo poświęcone starożytnościom słowiańskim 40, 215-233.
Kulakov 2020 = Кулаков, В. И. (2020). Находка складного серпа салтовского типа на Самбии // Проблемы истории, филологии, культуры, № 2, 197–206.
La Baume, Wolfgang (1939). Frühgeschichtliche Helme aus Ostpreußen. In: Nachrichtenblatt für deutsche Vorzeit, Jhg. 15, H. 11/12, 296–300.
La Baume, Wolfgang (1940). Ein spätprussisches Reitergrab mit Helm und Verzierten Lanzen aus Ekritten, Kr. Samland. In: Altpreußen 4, Königsberg, 84-87.
Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.
Nadolski, Andrzej (1960). Uwagi o wczesnośredniowiecznych hełmach typu wielkopolskiego. In: Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria archeologiczna 5, 99–124.
Ovsejčik 2021 = Овсейчик, Инна (2021). Раритеты по мировым меркам. Предметы вооружения Х–ХIII веков из собрания Бобруйского краеведческого музея // Беларускі музей – навукова-папулярны часопіс, № 1, 2 (5, 6), 17-21.
Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.
Papakin, Artem (2019). Importy czy łupy z Rusi? Problem pochodzenia „wielkopolskich” hełmów X – początku XI wieku. In: Nagirnyy, V. – Pudłocki. T. (eds). Rusʼ and Poland (10th–14th centuries). Publication from the 9th International Scientific Conference, Przemyśl, 5th–8th December, 2018, Kraków, 55–68.
Papakin et al. 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2. Відп. ред. Б. К. Патриляк, Київ, 45–56.
Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.
Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2016). A forgotten helmet from Silniczka in Poland. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 29, 105-113.
Rychter, M. R. – Stryż, Piotr (2019). Hełm z Silniczki w świetle rekonserwacji i badań metaloznawczych – A helmet from Silniczka in the context of re-conservation and metallographic examination. In: Wiadomości Konserwatorskie – Journal of Heritage Conservation 58, 23-32.
Shiroukhov, Roman (2012). Prussian graves in the Sambian peninsula, with imports, weapons and horse harnesses, from the tenth to the 13th century: the question of the warrior elite. In: Archaeologia Baltica 18, 224-255.
Širouchov, Roman (2012). Prūsų ir kuršių kontaktai XI-XIII a. pradžioje archeologijos duomenimis, Klaipėda : Klaipėdos universitetas.
Širouchov 2014 = Широухов, Р. А. (2014). Импорты древнерусских типов на территории пруссов в X/XI–XIV вв. // Русь в IX–XII вв. Общество, государство, культура, Москва, 386-412.
Vlasatý, Tomáš (2022a). Přilba z polské Olszówky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2023-12-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-polske-olszowky/.
Vlasatý, Tomáš (2022b). Přilba z ukrajinské lokality Mokre. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2023-12-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-ukrajinske-lokality-mokre/.
Vlasatý, Tomáš (2022c). Přilba z polských Gorzuch. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2023-12-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-polskych-gorzuch/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Přilba z ukrajinské Nemije. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2023-12-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-ukrajinske-nemije/.
Volkaitė-Kulikauskienė, Regina (1965). Ankstyviausių šalmų Lietuvoje klausimu. In: Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija, V., nr. 2 (19), 59–71.
Volkaitė-Kulikauskienė 1968 = Волкайте-Куликаускене, Регина (1968). По вопросу самых древнейших шлемов в Литве // Liber Iosepho Kostrzewski octogenario a veneratoribus dicatus, Wrocław, 475–483.
Żygulski, Zdzisław (1982). Broń w dawnej Polsce: na tle uzbrojenia Europy i Bliskiego Wschodu, Warszawa.
